Pamatujete si, jak jsem na jaře cestoval do Lvova? Pro všechnu tu srandu jsem na Ukrajinu vyrazil znovu.
Hodinu a půl zdržení hned v Praze mě nijak nepřekvapilo. Trochu mě jen zarazila přísedící paní, kterou očividně minul jakýkoliv trend v oblasti diet. Hokejovou terminologií řečeno jsem si během 16 hodin cesty vyzkoušel opravdovou hru tělo na tělo včetně několika bodyčků, která mi má sokyně uštědřila, když hledala svou pozici pro klidný spánek.
Dobrodružství začíná
Cesta zpět byla o poznání dobrodružnější. Klasické dvou hodinové zpoždění bylo okořeněno skutečností, že na autobusovém nádraží nebyl nikdo, kdo by alespoň uměl gestikulovat po anglicku a po předložení jízdenky se všichni tvářili, že autobus téhle společnosti ve Lvově v životě neviděli. Představa, že si to budu v 11 hodin večer štrádovat z dalekého předměstí do centra a hledat si tam hotel k přespání, mě příliš neuklidňovala. No autobus nakonec dorazil.
Probudím se v jednu ráno na ukrajinské hranici. Po nevraživém pohledu místního pohraničáře zase usínám. Kolem druhé se už definitivně vzbudím o 100 m dále na polské hranici. Nejdříve poslouchám dlouhé výslechy Ukrajinců, při kterých chyběla jen otázka, zda mají dostatečnou zásobu spoďárů na pobyt v schengenském prostoru. Člověk si nemůže nevšimnout, že si svou nadřazenost polská strážkyně hranice vyloženě užívá. Její kolega pak předvádí efektní práci s baterkou při prohlížení úložných prostor nad hlavami. Někomu ty akční seriály vážně lezou na mozek…
Po dalších čtyřech hodinách koukání do zdi polské celnice vidím, jak se z autobusu před námi začínají valit lidé, kteří posléze obsazují všechna zbylá místa v našem autobusu. Většinou to byly ženy s dětmi, takže nechybí ani pláč a slušná dávka nervozity. Za východu slunce konečně vyrážíme a dovídáme se, že autobus před námi byl rozpoznán jako kradený, a proto nemohl pokračovat dále v cestě.
Sláva igelitkám
Poprvé se ozývá můj žaludek. V osudově chybném dojmu, že je to z hladu, si dávám svačinový cheeseburger z McDonaldu. Na zastávkách v Řešově a Krakově sám sebe přemlouvám, že to do konce cesty ustojím. Před Katovicemi posílá žaludek jednoznačný vzkaz vzhůru s nesouhlasným stanoviskem. Díky bohu, že EU ještě nestihla zakázat igelitové pytlíky.
V Katovicích jsem chtěl napravit svou reputaci, a tak jsem vyšátral z kufru jiné oblečení a převlékl jsem se. Neuvědomil jsem si ovšem, že jsem oblékl bílé kraťasy, které jsem v Yaremche nosíval k ohni, takže jejich zadková část byla celá ušmudlaná dohněda od špalků, na kterých jsem sedával. Do toho 35 °C a můj skvěle fungující termoregulační systém, který dokáže vypotit i ty tekutiny, které jsem v těle už dávno nemohl mít. Aby toho nebylo málo, zavítal k nám ještě zatoulaný polský celník, který provedl další hodinovou kontrolu pasažérů.
Abych to zkrátil, do Prahy jsem dorazil o 9 hodin později a cca o 3 kila lehčí, než jsem původně očekával.
Město mé zaslíbené
Přesto bych chtěl říct, že Lvov je nádherné a živé město plné stylových hospod, muzikantů na každém rohu a mnoha hravých detailů, které vás okouzlí. I Yaremcha, malé městečko v horách, kde se mi nádherně toulalo, je místo, kam se chci znovu podívat.
Problém prostě je, že jen netuším, jak se na Ukrajinu nějak dostat a zas se vrátit zpět alespoň trochu inteligentní formou. Pokud na to přijdete, dějte vědět. Já bych tam jel zas. :-)
